 | Srí Lanka 07.02. 01.03.2011 |  |
| Publikováno: Pondělí, 18.04. 2011 - 20:25:06
Autor: Hexaghon
Téma:
|
|
|  Srí Lanka 07.02. – 01.03.2011
Naše cesta se začíná v Praze, kde si bookujeme cestu pro 3, přičemž jsou zamluvena pouze 2 sedadla a jedno místo na ležení  . No je to tak, že nemáme zamluvenou žádnou Business třídu, ale přesto jeden z nás bude mít možnost ležet. Letíme s Emirates, která nám zajistila místa tak, abychom měli k dispozici tzv. bassinet, který budeme mít před sebou, uchycený k přepážce a mimo vzletu, přistání a turbulencí v něm může miminko ležet. Takže super věc.
Ještě si nemůžu odpustit poznámku k Ruzyňskému letišti, které má někdy pocit, že je nejdůležitější na světě, mě to připomíná trochu letiště v Australském Darwinu, kde je jedna runway a nikde ani noha. U nás jsou runwaye 2, mrtvo je tam stejně a ty oraniště okolo, no mezinárodní letiště hadr  .
Kočárkem jsme mohli dojet až k bráně, kde jsme ho rozložili, oni ho zabalili do pytlů a super na tom všem bylo, že se kočárek nepočítal do celkové hmotnosti 30+30+10 kg. No ale nakonec jsme stejně takovou hmotnost nedosáhli, i když Martínek měl na svůj věk a velikost největší bagáž  .
Odlétáme v 15:50 z Ruzyně letadlem Airbus A330-200.
 |
| Gabika s Martínkem v bassinetu |
Cesta probíhala super, jen na začátku Martínek trochu pobrekával, protože dlouho seděl na klíně a nebavilo ho to, navíc jsme měli asi 10min zpoždění a tak ho to nebavilo tím spíš. Bassinet totiž dostanete až po vzletu. Na klíně je připoután přídavným pásem.
Přílet do Dubaje nebyl taky zrovna na čas, museli jsme kroužit nad městem, protože letiště bylo plné, takže jsme měli asi 45min zpoždění. Už v Dubaji, přestože jsme přiletěli kolem půlnoci místního času, tak při přechodu z letadla do klimatizované haly muselo být snad 30 stupňů. V hale už byly připraveny kočárky Emirates, takže nám nic nechybělo.
Za necelé 2 hodiny nám navazoval další let s Emirates do Colombo, letadlem Boeing 777-300.
Přílet byl opět kvůli silné letecké dopravě v Dubaji opožděn a do Colomba jsme dorazili asi o půl hodiny později.
Srí Lanka je od České Republiky vzdálena o 4,5 hodin napřed, mimo čas, kdy je u nás čas letní, to je pak „jen“ 3,5 hodinky. To je jak autem z Prahy do Bratislavy 
Protože jsme měli od Radiky a Honzy instrukce, kde se ptát na taxi, hned jsme po vyzvednutí zavazadel zamířili ke stánku TAXI naproti pobočce BOC – Bank Of Ceylon. To je oficiální taxislužba po Srí Lance. Jinak je na letišti spousta „naháněčů“, kteří mají za úkol světem neprotřelé cestovatele odchytit a narvat je do dopravních prostředků, které jim náležitě vyprázdní šrajtofli. Přestože jsme byli informování o tom, kolik má cesta stát, stála nakonec o 950 rupií více, než bylo avizováno. Nicméně se nejedná o nějakou mega částku v přepočtu, protože všechny částky je třeba dělit šesti, což je kurs mezi českou korunou a Srí Lanskou rupií. Tedy €1 = 25 Kč = 150 rupií. Cesta z Kolomba do Kandy (ono to vlastně není Kandy, ale ještě několik desítek vzdálené místo, ale píšu Kandy, protože to je asi takový nejbližší orientační bod) nakonec stála 6950 rupií + 200 rupií spropitné. Celkem na naše je to bratru 1200 Kč. Možná se to zdá dost, ale když si
 |
| Naše útočiště |
vezmete, že jedeme pomalu přes půl státu našíř, tak to zase není tak moc, protože u nás v taxíku zaplatíte litr a ještě nejste z letiště na Dejvické 
Protože jsme byli vyzbrojeni spoustou krámů, vymysleli pro nás celkem prostorný van. Všechno bylo ok do momentu, než jsme přišli na to, že v autě má bezpečnostní pás pouze řidič, který ho snad ani nepoužívá, protože po našem dotazu na pásy, začali v autě zuřivě něco hledat No byli jsme tu trochu za exoty.
Když nenašli, povolali kombi Nissan. Celkem jsme se tam vešli, pásy to mělo a tak jsme vyrazili „k domovu“.
Přestože jsme měli v plánu na Srí Lance řídit, po prvních 200 metrech v místním taxíku jsem celkem změnil názor. Prvním poznatkem bylo, že i v hlavním městě chybí všude chodníky. Takže se všichni chodci courají, kde se dá. To by ještě tak nevadilo. Na silnici se jezdí vlevo. To by taky nevadilo, máme ze světa zkušenosti. Na silnicích se pohybují Tuk Tuky , tříkolky, které známe z Thajska, ale i jiných asijských zemí, to je taky v pohodě. Ovšem styl jízdy je masakr. Silnice je široká tak akorát na 2 autobusy vedle sebe, ale co dokáží řidiči někdy narvat vedle sebe do šíře silnice, je opravdu obdivuhodné. Vesměs se jezdí uprostřed. Všude. Tuk tuk je tu brán jako druhořadé vozidlo, které “leští”, takže se dostává mimo silnici jako první. Další, kteří jsou outsideři, jsou motorkáři. Sice mají větší drzost, protože se všude vejdou, ale mají malou tlačnou sílu a tím jsou taky mimo hru. Vyhrávají osobní vozidla a autobusy. Náklaďáky provozu spíše překážejí. Přes den vozidla nesvítí, dost možná ani v noci, ale co tu musí být vždycky funkční jsou blinkry a houkačka. Když vozidlo chce někoho předjet, dává blinkr, ale ne proto, aby informovalo někoho za sebou, co se bude dít, ale toho před sebou, přičemž zatroubí. Tím ten pomalejší vepředu zkontroluje cestu před sebou a pokud je možné předjetí dá stejný blinkr. Pokud volno není, nedává nic. Tato reakce ale nevypovídá o ničem protože řidič vás třeba jen ignoruje. Prostě „no rules“ na silnici. Celá Srí Lanka má maximální rychlost 70km/hod., místy snížena na 50km/hod. Většinou se ale na rychlost okolo padesátky ani nedostanete.
Mysleli jsme, že s kojením vydržíme až do cílové stanice, ale Martínek se ozval o trochu
 |
| Hřebíček před a po usušení |
dříve, tak jsme poprosili řidiče, který zas až tak moc dobře anglicky nerozuměl, a dali jsme si krátkou 15minutovou pauzu na kojení. Při té příležitosti jsme ho na zadní sedačce i přebalili a převlíkli, jelikož byl splavený jako jetel  , protože je tu velká vlhkost.
Po příjezdu jsme se vřele se všemi přivítali a celkem rychle jsme se bez problémů sžili.
Honza nás provedl po domě, ukázal, kde co je. Z domu je nádherný výhled na okolní kopce, které jsou snad stale zelené a vypadá to, že je tu stále jaro. Na zahradě pěstují spoustu tropického ovoce, které jsme ale už dříve viděli, jako banány, papáju nebo ananas. Co nás ale zaujalo nejvíce, respektive Gabiku, je hřebíček. Je to obyčejný strom, ze kterého padají hřebíčky, když už jsou zralé. Pak se sbírají a suší, přičemž zhnědnou a mají podobu jakou známe my, ovšem ze supermarketu ze sáčku. Co je zajímavé je, že hřebíček získá svou vůni až po usušení. Místní kuchařky doporučují hřebíček roztlouct v hmoždíři a přidat do hrnce, když se vaří rýže. Stejně tak se dá použít i kardamon, který zde také pěstují.
Jídlo jíme se všemi ostatními, zatím jí i Gabča všechno. Čekala, že jídlo bude mnohem pálivější, tak se bála kvůli kojení, ale zatím je vše s Martínkem ok. Možná se trochu s pálivostí drží zkrátka, když vědí, že nedáváme chilli do všeho. Jinak většinou je rýže a k tomu různé maso nebo ryba v omáčce a k tomu zeleninové saláty, příjemně kořeněné. Naservírují jednotlivé druhy na misky a každý si nandá na talíř, co je mu libo. Dnes nás Honza prvně učil jíst rukama  , chůva Miyuri Aunty se divila, že ani nechceme lžíci. Smíchají jídlo prstama na talíři, zásadně jedí pravou, levá je prý na škrábání v zadku  .
Takže zpět k jezení rukama. Nabere se pravou rukou jídlo, prsty vytvoří pomyslnou lžičku a palcem se jídlo shrne do pusy a je hotovo.
Peradeniya
Na dnešní den máme v plánu jet do botanické zahrady v Peradeniya. Ačkoliv jsme si od tohoto výletu neslibovali žádnou velkou zábavu, začala hned v podstatě na začátku. Do malého Suzuki Maruti, které je standardně pro 4 osoby a příruční zavazadlo, jsme měli za úkol naskládat 5 dospělých, 2 děti a
 |
Suzuki Maruti a 5 dospělých,
2 děti a 2 kočárky |
dva plně funkční kočárky. Neuvěřitelné se podařilo, s několika málo nevýhodami, jako že nebylo vidět přes zadní okno, nebylo téměř vidět přes přední, někteří cestující byli vytrčeni z okénka a nešla zařadit nižší rychlost než trojka. 
Motoristé už tuší, při rozjezdu na trojku v tomto počtu lidí, dochází k celkem slušnému pálení spojky. Kromě toho, že jsme byli středem pozornosti všude, kam jsme se hnuli, protože místní určitě nikdy neviděli takové množství bílých v tak malém autě a doprovázel nás i smrad z výše uvedené spojky. Naneštěstí to nebylo všechno. Jelikož Galaha road není příliš široká silnice a celkem zhusta se tu využívá krajnic, museli jsme v jednom úseku zastavit, kvůli dání přednosti v jízdě daleko většímu vozidlu. Rozjezd na trojku nevyšel, chcíplo to a při dalším otočení klíčkem, auto odmítlo spolupracovat.
Nezbývalo než tlačit. Ujal jsem se toho já, protože to však bylo do kopce, a ten náklad uvnitř taky nebyl zrovna nejlehčí, chytlo se to až za zatáčkou, kdy už za námi stálo a netrpělivě troubilo několik vozidel, včetně autobusu. Dopravě na Srí Lance určitě budu věnovat některý
 |
| Výzdoba v botanické zahradě |
z dalších článků, nebo to samo vydá na samostatnou část, protože to se jedním slovem popsat nedá.
Když jsme se konečně rozjeli, měli jsme starost před každou křižovatkou a bržděním, ale nakonec jsme to zvládli až před Royal Botanic Garden. Zároveň jsme se začali těšit na to, jak to zase budeme roztlačovat. 
Botanická zahrada ( vstup pro zahraniční turisty je USD10 (nebo LKR 1100 za osobu ), pro domácí je to pouhých LKR 50, tedy celkem slušný nepoměr. Holt turista je tu brán jako pracháč, který se musí sosnout) je opravdu pěkná. Dříve za nadvlády Britů sloužila jako královská okrasná zahrada, dnes je největší botanickou zahradou na Srí Lance. Má rozlohu 60 hektarů a řeka Mahaveli Ganga ji obepíná ze tří stran.
Největšími zajímavostmi je asi stromořadí královských palem zasazených roku 1950, na Velkém trávníku naleznete obrovský fíkovník plačící – strom který se rozprostírá do široka a svoji rozlohou 1600m2, nebo sbírka orchidejí, stromy dělových koulí, jejichž plody nemají
 |
Zleva: Gabika, Martínek, Misa,
Honza, Radika, Sofinka |
daleko ke svému názvu, gumovníky, palmy a mnoho a mnoho zajímavého.
Jako u každé turistické zajímavosti vás budou atakovat místní, nějakou tou nabídkou místních šperků, nebo pouhým voláním taxi,taxi.
V zahradě jsme strávili několik příjemných hodin, ale protože čas pokročil a my měli hlad, vyrazili jsme k domovu, přičemž jsme se stavili cestou na Peradeniya road v obchůdku Delight Bakers & Sweet House, kde měli fantastické pochoutky. Zvenku to vypadá jako pekárna, ale uvnitř kromě chleba měli v různých formách zapečené chicken kari, fish kari, egg kari apod., prostě kari na 100 a jeden způsob. Fakt jsme si pochutnali.
Ještě musím zmínit, že v Peradeniya je největší universita na Srí Lance, v současné době je tu zapsáno na 6600 studentů. Byla založena 10 let po vzniku Cejlonské university v Colombu, odkud se roku 1942 přesunula značná část university právě do Peradeniya.
Kandy
Pátek se začal odehrávat ve znamení velké slavnosti Hair Cutting, neboli stříhání vlasů. Nestříhali vlasy nám všem, jen Hlaváčkovic Sofince, kterou podle místních tradic musí ostříhat. Martínek se akce neúčastnil, tedy pouze jako divák, protože na hlavě toho stejně moc nemá  . Již den předtím přijeli na haciendu buddhističtí mniši, kteří páteční ráno provedli obřad.
 |
| Biharavakanda vihára |
Na konci procedury, která byla poměrně dlouhá a seskládala se převážně z náboženských zpěvů, ještě od mnichů každý včetně nás, dostal požehnání.
Celá akce měla ještě pokračování ve městě, kde pro malou Sofinku rodiče vybrali zlaté náušnice a probíhalo píchání uší u zlatníka.
Protože je výhodnější vyměňovat si Eura za Rupie jinde než v oficiálních směnárnách, využili jsme této možnosti a něco vyměnili. Zároveň, protože jsme byli u zlatníka, si Gabika vybrala něco za Martínka. Zlatý řetízek se zlatým přívěskem. Samozřejmě v bílém provedení.
Co se zlata týče, frčí tu zlato především žluté ( ono se na snědé pleti lépe vyjímá ) a není výjimkou 24 karátové zlato, které snad u nás ani koupit nejde.
No a cena je samozřejmě příznivější než u nás. Většina stojí stejně a cena je odvislá od váhy daného výrobku.
Poté jsme se vydali na prohlídku sochy Budhy, Biharavakanda vihára, kde se nachází velká socha sedícího Buddhy, na kterou se dá zezadu vylézt po schodech a odkud je výborný výhled na město. Vstupné jsme neplatili, protože Sunanda (Sudu mami), která byla s námi, hocha u
 |
| Market – tolik koření, až očí přechází |
vchodu setřela s tím, že pokud budeme chtít něco věnovat jako dar, tak to věnujeme. 
Tak jsme tam nechali každý jako dar 300LKR, na které jsme dostali i potvrzení.
Mimochodem je dobré mít s sebou vždy nějaké drobné. My dostali za Euro vesměs bankovky v hodnotě 2000LKR a ne všude se dají uplatnit. Měnový systém je totiž takový, že v oběhu nejvyšší bankovka je právě 2000LKR. Existuje sice ještě 5000 LKR, ale ta není určena pro veřejnost, ale pouze pro bankovní styk. My měli šanci ji alespoň vidět. 
Po této vyhlídce jsme se ještě stavili na místním marketu, kde můžete koupit různé druhy koření, od čerstvého lusku vanilky až po stovky druhů kari a chilli nebo ovoce známé i neznámé.
Zašli jsme ještě na oběd do restaurace nedaleko Chrámu Buddhova zubu a přestože jsme jedli 4 a bylo toho dost, měli jsme fish kari, egg kari, basmati a normální rýži, mix ovoce a mix zeleniny, stále přinášeli rýži a další pokrmy, pokud jsme měli málo, stálo to nakonec jen 570 LKR, tedy na české je to bratru necelá stovka. No nekup to za ty peníze  .
 |
| My a tanečníci, kteří tančili jen pro nás :) |
Odtud už naše kroky směřovaly k tomu nejdůležitějšímu, co se v Kandy nachází a to do Chrámu Budhova zubu (vstup na osobu 1000 LKR, pro domácí je to opět za 50 LKR), kde součástí vstupenky je i malé CD. Zde je uložena nejdůležitější buddhistická relikvie Srí Lanky – Buddhův zub. Před vstupem, stejně jako do ostatních chrámů, je návštěvník povinen se zout a uložit boty do botníků. Tyto botníky hlídají pracovníci, kteří si při navracování bot řeknou o všimné. Výše odměny je na vás.
Uvnitř chrámu se nachází Audienční síň z 19.století, Síň slona Rádži, nebo Muzeum Šrí Daladá, ale nejdůležitější ze všeho je místnost s posvátným zubem.
Místnost se otevírá pouze během motliteb. Nikdo se nesmí přiblížit k oltáři blíže než na 3 metry a to ještě kolem místnosti proběhnete kolem okna do místnosti celkem slušnou rychlostí  přičemž vás ještě místní hlídači pěkně popohánějí. Samotný oltář spatříte odhadem na takové 2-3 vteřiny. Proto se spíše vyplatí nestát ve frontě a mačkat se s ostatními, ale postavit se mimo frontu, přímo proti oknu, které se otevře a můžete v klidu fotit. Času totiž mnoho není, motlitba netrvá zas tak dlouho a pokud budete na konci fronty, je možné, že zlatou schránku
 |
| Chrám Buddhova zubu |
ani nespatříte. Zub ale ve skutečnosti nemáte šanci vidět, neboť zlatou schránku, kterou na okamžik spatříte, obsahuje sadu dalších šesti schránek do sebe zapadajících ( a pak kdo vymyslel Matrjošku  ) a až v té nejmenší je ukryt zub.
Ještě nesmím zapomenout na to, že před chrámem se nám podařilo spatřit průvod, který do chrámu přivážel nový stromek k posvěcení. Stromek pak zasadí na nějakém posvátném místě. V podstatě u každého významnějšího poutního místa, je zasazen tento strom ( listy se podobají našemu listu lipovému, kmen stromu je ale odlišný ).
Uvnitř chrámu jsme se zdrželi poměrně dlouho, zejména díky davům turistů, kteří tvoří do všech zajímavých místností chrámu slušné fronty. Odcházeli jsme za tmy, stihli jsme udělat ještě pár nočních fotek a jelo se domů.
Aluvihara, Sigiriya, Dambulla
Časně ráno jsme vyrazili na cestu ke dvěma památkám, které jsou zařazeny na seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO. Sygiriya a Dambulla.
Jeli jsme ve složení Misa, Gabika, Martínek, Honza a Sudu a řidič. Měli jsme totiž půjčené vozidlo i s řidičem. Po několika desítkách kilometrů z Kandy jsme se dostali do městečka Matale, a za ním cca 3km se nachází jedinečný skalní klášter zvaný Aluviháraja nebo Aluvihára nebo také Álókavihára (vstup 200 LKR / osoba), kde se nachází socha
 |
| Aluvihara |
desetimetrového ležícího Buddhy, v dalších jeskyních jsou k vidění malby, které znázorňují peklo, tedy mají za úkol napravit hříšníky a dostat je ze špatné cesty, nebo je připravit na to, co je po smrti čeká. (Za zapůjčení baterky (protože je to v přítmí) se očekává sponzorský dar, (100 LKR stačilo). Pokud půjdete dál, dostanete se do míst, kde podle pověsti učenec Buddha-ghóša pracoval několik let na kanonických textech. Tyto jsou všechny zapsány na palmových listech. Z nejvyššího místa, kde se nachází dágoba (stupa) je vidět na zlatou sochu sedícího Buddhy na kamenném obelisku. Zřejmě se tam dá dostat i nějakým způsobem pěšky, o čemž vypovídají fotografie na stěnách chrámu, ale my neměli tolik času a svým způsobem to byla zastávka mimo plán, v každém případě stojí za to, to vidět.
Na závěr jsme si nechali od místního mnicha napsat na palmový list naše jména, datum a
 |
| Naše skupina před skalním masivem |
návštěvu Srí Lanky. Ještě je tu jedna zajímavost, mají tu tabuli s mincemi a známkami různých států. Česká Republika tu neměla ale minci žádnou. Naštěstí jsem měl u sebe 10 Kč, takže jsme tam po sobě zanechali stopu. Pokud budete mít cestu kolem a podaří se vám tuto sbírku rozmnožit, pošlete nám foto  .
Dál jsme pokračovali přes Dambulla, kde jsme se chtěli zastavit až na zpáteční cestě, jelikož prioritou pro dnešní návštěvu byla skála zvaná Sygiriya.
Sygiriya je obrovský skalní masiv, který se nad okolní krajinu vypíná do výšky 200m. Jedná se o největší archeologické naleziště na ostrově. Podle pověsti zde bylo toto místo palácem a vojenskou posádkou, nicméně nejnovější poznatky naznačují, že toto místo bylo buddhistickým klášterem.
My jsme se rozhodli, že tento masiv zdoláme a podíváme se nahoru. Bylo celkem vedro, odhadem tak 27°C, a bylo nám ještě trochu větší po tom, co jsme zjistili, kolik je vstupné pro
 |
| Lví skála - Sigiriya |
cizince. Tak začnu zlehka, pro domácí je to zase jen 50 LKR. Pro cizince je to USD 25 neboli 2825 LKR . Při současném kurzu je lépe to platit v domácí měně, ale i tak je to mazec dát pětikilo za vstup, když to mají domácí za 8 korun  .
Nejprve projdete královskými vodními zahradami, které se symetricky táhnou až k úpatí skály. Během toho se na vás začnou nabalovat průvodci, přičemž celá akce začíná zcela nevinně, jen se k vám připojí a začnou vyprávět. Takže pokud nechcete společnost, je dobře to dát jasně najevo.
Cestou si projdete kolem jeskyně Kobří kápě, která dostala jméno podle svého tvaru, tedy kobry s roztaženou kápí. Přibližně v polovině cesty narazíte na fresky na stěně skály, které údajně pocházejí již z 5.století. Fresky jsou před sluncem chráněny plachtami, vládne tam tedy jisté šero, nicméně, pokud jste žena a pěkně se na hlídače usmějete  , plachty odstraní, aby bylo lépe vidět. Focení s bleskem je totiž zakázáno.
 |
| Na vrcholu, v pozadí nádrž |
Minuli jsme tzv. Mirror Wall, tedy zrcadlovou stěnu, nicméně se nám nezdálo, že by se v ní něco odráželo. Možná proto, že kdysi dávno tato zeď byla dokonale vyhlazená a odrážela malby nahoře. Dnes už to ale moc nefunguje, asi je rozbitá. 
Po několika dalších desítkách schodů se dostáváme zhruba do tří čtvrtin naší cesty vzhůru, na plochu před posledním výstupem, která se jmenuje Lví tlapy. Podle této plošiny dostala vlastně svoje jméno – Sigiriya – Lví skála. Roku 1898 zde byly při archeologických průzkumech nalezeny 2 obrovské lví tlapy. Kdysi byl na tomto místě ohromný cihlový lev, přičemž pro zdolání posledního úseku, musel dotyčný projít mezi tlapami a lví tlamou. Od 5.století hlava lva již zmizela, tlapy se však zachovaly. Až sem vylezla čtveřice poutníků Martínek, Misa, Gabika a Honza. Sudu zůstala už v první čtvrtině.
Na vrchol se nakonec dostala jen dvojice Míša a Honza. Vrchol je o celkem slušné rozloze 1,6 ha. Kdysi byla tato plocha plná budov, dochovaly se však jen základy. Co vás ale dozajista zaujme, je nádrž, která vypadá jako celkem moderní bazén. Rozloha je 27x21 metrů. Pravděpodobně to byla zásobárna vody. Jinak je odsud nádherný výhled do kraje a kromě krajiny můžete spatřit několik kilometrů vzdáleného stojícího Buddhu, čnícího do zelené krajiny.
Sestup dolů byl samozřejmě mnohem rychlejší, i když stejně strmý. Všichni jsme to zvládli v pořádku, sešli jsme se cestou, naskočili do auta a vyrazili směr Dambulla.
Ještě předtím, jsme ale odbočili k největší oblastí výskytu růžových krystalů v Asii starých 500 milionů let v oblasti největšího „Na“ lesa na Srí Lance. (Asia’s Largest Rose Quartz Mountain Range 500 Million Years Old, with the Largest “NA” Forest in Sri Lanka).
“Na” stromy je místní název pro speciální strom, který kvete a má žlutobílé květy. Je to celkem nenáročná cesta lesem k několika vodopádům, a pak se před vámi vynoří skalisko, které má celé růžový povrch. Nahoře na skalisku se nachází malý chrám bílého Buddhy.
 |
| Zlatý chrám Dambulla |
Do Dambulla jsme dorazili pomalu se setměním. Zlatý chrám jsme viděli ještě poměrně za slušného světla, ale nahoru do jeskynního chrámu to byl ještě pořádný kus po schodech. Když jsme nakonec dorazili nahoru, byla už celkem slušná tma. Nahoře u vchodu nás ale čekalo nepříjemné překvapení. Že prý jsme si měli lístky koupit dole. No to by mě kleplo.  
Absolvovat nahoru dolů nahorů a dolů za poměrně pozdní hodiny nikoho nelákalo, takže jsme to zabalili. Snad se to podaří příště. Přes pozdní hodinu a přes neúspěch v Dambulla, jsme se cestou nasmáli, když jsme zjistili, že nejenže jsme pomalu celý den nejedli, tedy i řidič byl hladový, navíc jsme Sudu a řidičovi dlužili prachy za to, že za nás platili vstupy i dárcovské platby, suma sumárum něco přes 1000LKR, a to jen proto, že jsme měli pouze dvoutisícové bankovky a málokdo na to měl zpátky. Řidič si asi řikal, takový zákazníci se mi vyplatili. Mají mi platit jídlo, jsem hladový a ještě mi dlužej prachy. 
Nakonec to samozřejmě dostal zpět, ale o pravidlech jak nakládat s řidičem, v dalším oddíle.
Nuwara Eliya
Dnes jsme se rozhodli vyrazit do oblasti čajových plantáží a vyhlášeného místa pěstitelů čaje.
Protože jsme měli ze včerejška pronajaté vozidlo i s řidičem, přičemž řidič je víceméně „strejda“, i když to vlastně strejda není. Je to trochu složitější, budeme se tomu věnovat v extra článku.
Vozidlo byl Nissan Caravan pro nějakých 10 osob za celkem výhodnou cenu 2500 LKR plus benzín. Byla to dost slušná cena, protože dodávky se tu letos pohybují 3500 - 5500 LKR za
 |
| Na prohlídce čajové plantáže |
den.
Třeba Suzuki Maruti stojí 1400 LKR na den plus benzín. Výhoda výše uvedeného je, že s řidičem se nemusíte starat o to, kde odbočit, kudy jet, atp. prostě tahle starost je na něm. Vy se jen rozhodujete, kde se zastaví a na jak dlouho. Jediná věc, která s tím úzce souvisí a leze trochu do peněz je, že pokud se obědvá, on obědvá s vámi, za vaše peníze, pokud se někde nocuje, on nocuje s vámi (pochopitelně, že ne s vaší ženou ), ale stačí mu nějaký kumbál na košťata  (pro řidiče tu mají speciální hotely a nebo se domluvíte v hotelu a oni mu pronajmou pokoj za mnohem nižší peníze, než je ten váš). Ten náš strejda moc neodmlouval a byl celkem skladný, ale ani jednou jsme nemuseli nocovat, a pokaždé jsme se vraceli do našeho útočiště nedaleko Galaha. Další výhodou bylo, že strejda byl shodou okolností z oblasti Nuwara Eliya, a tak tam kdekoho znal a tak slovo dalo slovo a jelo se na prohlídku továrny Glenloche, nedaleko města. Za prohlídku se určitě mělo platit vstupné, nicméně my to měli gratis a ještě jsme měli prohlídku sami a s žádnou delegací. Cestou k Nuwara Eliya si lze vybrat z nepřeberného množství čajových plantáží k návštěvě. Pochopitelně si můžete vybrat i asi tu nejznámější, kterou je dozajista Dilmah, ale chybu neuděláte asi nikde. Prohlídka obsahovala i procházku po plantáži a za zajímavý
 |
Sběračky při práci.
Za den musí nasbírat 20kg |
výklad jsme dali 300 LKR. Součástí prohlídky byl i šálek čaje pro všechny účastníky. Vyjma Martínka, ten ještě ujíždí na mlíku .
Protože návštěva továrny a plantáží byla pro dnešek priorita, měli jsme ještě dostatek času podniknout něco dalšího. Takže jsme se stavili na úchvatných vodopádech Ramboda (Ramboda Falls), vodopád je vlastně dvojitý vodopád, který je dobře viditelný ze dvou míst – od Gampola na Nuwara Eliya road a nebo nedaleko Ramboda Tunnel. Je to nejdelší tunel na Srí Lance. budován v letech 2006 – 2007, má délku 225m a šířku 7m.
Potom jsme se vydali kolem přehrady Kothmale (Kothmale Reservoir) a dojeli jsme až na samou úroveň hladiny. Naneštěstí byla neděle a tak jsme nestihli otvírací dobu vyhlídky do 16:30 hod. Ale i tak se to dalo vidět kousek dál přes plot.
Kousek odtud je nádherný výhled nejen na čajové plantáže, ale i na rýžová políčka místních farmářů. Protože čas opět pokročil, stačili jsme ještě nakoupit, vzít benzín a vyrazit k domovu.
Matale, Polonnaruwa
Každý správný cestovatel po Srí Lance by asi neměl minout město Polonnaruwa, na seznamu UNESCO je od roku 1982, které bylo v minulosti několikrát hlavním městem a to na celá 3 století. Přestože je toto město bezmála 1000 let staré, nedá se to srovnávat s městem
 |
Alegorický vůz. Jen průměr kol
má 1,5 metru |
Anurádhapura, které je mnohem starší. Výhoda je v každém případě to, že památky jsou zde zachovalejší. Návštěvu měst Anurádhapura, Trincomalee a několika dalších, jsme museli přehodnotit, protože zemi postihly povodně a tak by to nebylo příliš bezpečné.  Z Galaha jsme vyrazili časně ráno ve složení Míchal, Gabika, Martínek a Honza. Jelo se celkem v pohodě, jak se asi dá jet po silnici B (průměrná rychlost se pohybuje někde kolem 35km/hod.) a projet Kandy a dalšími městy, kde je imrvére zácpa.
Když jsme dosáhli Matale, na skok jsme se zastavili v hinduistickém chrámu Sri Muthumariamman Thevasthanam. Podle průvodce se tu mělo platit vstupné, ale my neplatili nějakým zázrakem nic. Zde jsou k vidění obrovské barevné alegorické vozy, které slouží k ceremoniálním účelům a jsou zařazovány do výročních průvodů.
Za chrámem se skrývala dětská školka, kterou jsme měli možnost si díky vyvstalé konverzaci s místními prohlédnout. Všechny děti seděli poslušně na maličkých židličkách za maličkými stolečky, až na jednoho borce, co tam po třídě lítal s maketou bouchačky v ruce a po všech střílel  . Jen tak jsme se zeptali, kdo ve třídě nejvíce zlobí, ale bylo to v podstatě na bíledni.
Po cestě jsme projeli místem Aluvihára, které jsme již navštívili dříve. Po cestě je k vidění spousta Spice Gardens, tedy zahrad s kořením, které je možno navštívit a případně nějaké to
 |
| Muž s papájou. Nebo co to je… :) |
koření zakoupit. Nedaleko odtud jsme se také poprvé setkali s tím, jak vlastně roste pepř. Někdo si klidně může myslet, že v krámě. . Nicméně je to tak, že pepř je popínavá rostlina a roste celkem všude. Ovšem cena za něj je celkem vysoká proto, že někdo musí na ty stromy šplhat a trhat ho a to je celkem náročná práce.
S drobnějšími zastávkami na jídlo a uvolnění, jsme asi po čtyřech hodinách dorazili do Polonnaruwy.
Hledali jsme nejprve ubytování. Měli jsme k dispozici Lonely Planet český z roku 2007 a anglickou verzi z roku 2009, takže jsme měli alespoň mlhavou představu, kde asi budeme hledat. Zkusili jsme nejprve jedno ubytko před Polonnaruwou, ale nebylo to nic moc a ješte ofrňovali, když jsme chtěli do cimry pro 2 našlapat 3 dospělé a dítě. Tak jsme si vyhlédli v Lonely Planetu jeden jménem Gajaba.
Protože jsme to nemohli hned najít, na náměstí nás odchytil jeden z naháněčů a že prý má jedno speciál ubytování, ne starší než 3 měsíce. Řekli jsme si, proč to nezkusit a tak jsme vyrazili. Jmenovalo se to Summer Village a bylo to trochu zpátky, asi 1km. Bylo to celkem v pohodě, byli ochotni nám i přestěhovat postel abychom byli spolu. Sociální zařízení bylo fajn, ale my přeci jen chtěli vyzkoušet ještě to z průvodce.
Tak jsme se vymluvili a odjeli. Gajabu jsme jako zázrakem našli asi 100m od místa, kde nás
odchytli, hned pod přehradou. Maník, co to měl na starost, nás provedl a za pokoj pro 3 s A/C v levé části budovy s výhledem do zdi a teplou vodou, chtěl nekřesťanských (no spíš nebuddhistických ) 4500 LKR. Tak jsme chtěli něco jiného. V levé části komplexu se vytasil s cimrou pro tři za 3500 LKR s větrákem a A/C, která sice makala, ale nedala se
 |
| Misa a Martínek před audienční síní |
regulovat.
Protože v předchozím ubytku to měli levnější, smlouvali jsme tak dlouho až jsme z něj dostali konečnou cenu 3000 LKR. (Tak jsme to vlastně usmlouvali o 83 Kč  ).
Jen co jsme se ubytovali, vyrazili jsme ven, podívat se nahoru na přehradu, nalepili se na nás další 2 borci, jestli jako nechceme vidět všechny památky levněji. Lonely Planet sice hovoří o tom, aby cestovatel nebral návrhy řidičů tuk tuků, že mohou památky vidět bez lístku.
No my jsme to moc nerespektovali ( ostatně, co se asi napíše do knihy, která vychází po celém světě – berte to, ušetříte a ošidíte státní úřady )
Takže po chvíli smlouvání jsme stlačili cenu z původních 5500 LKR na 5000 LKR za všechny, přičemž při koupi originál vstupenek bychom dali navíc 3475LKR (580 Kč). Slovo dalo slovo, zavolali místní Tuk Tuk a vyrazilo se.
První zastávkou byla Potgul vihára. Má se za to, že to kdysi byla knihovna, která sloužila k ukládání posvátných knih. Další pozoruhodností v této jižní skupině památek je 4 metry vysoká socha muže. O koho přesně jde se vedou spory a to co drží v rukou může být jednak kniha, nebo jařmo (těžký úděl královského majestátu) a nebo dokonce papája  .
Mimochodem na první prodavače suvenýrů narazíte už tady.
Naším vozítkem jsme se přesunuli zpět k muzeu (od Gabaja je to co by kamenem dohodil a zbytek dojel tuktukem ). Za muzeem se skrývají Královské koupele, Králova poradní síň, kde byl trůn ve tvaru
 |
| Královský palác |
kamenného lva a každý se sloupů v sále nese jméno ministra, který u něho sedával. Ve vodě můžete vidět malý ostrůvek, na kterém byl králův letní dům.
Výše uvedené památky jsou k vidění bez vstupenky.
První památkou, kterou jsme navštívili „zadními vrátky“, byla skupina Královského paláce. Začali jsme u bazénu ( Kumara Pokuna ), v němž se do dnešních dnů zachovaly pouze 2 z jeho chrličů. Dominantou těchto památek je dozajista Královský palác, který byl 31m
dlouhý a 13m široký. Měl 3 poschodí a tři metry široké zdi, ve kterých byly zasazeny trámy nesoucí další 2 patra. Další pozoruhodností je Audienční síň, kde jsou velmi pěkně vyvedeny reliéfy slonů.
Přesun do severní skupiny památek byl dílem okamžiku. Je třeba upozornit, že na severní skupina je poměrně rozlehlá, takže nějaký dopravní prostředek se bude hodit. Nejlevnější je asi kolo  , většinou se dá sehnat za 200 LKR na den.
První jsme navštívili oblast Kulturního trojúhelníku a první památku Kiri vihára, což je dágoba, která je nejzachovalejší nerestaurovanou v Polonnaruwě.
Další je Lankátikala, což je téměř chrámová loď, ze které se dochovaly 17m vysoké zdi. Vnitřku dominuje socha Buddhy bez hlavy.
Jednou z posledních budov, která je součástí trojúhelníku je Budha Seema Prasada, což je
 |
| Gal vihára – ležící Buddha |
místo s ozdobnými sloupy na vyvýšené plošině.
Tuktukář nás dohnal a kromě několika málo informací, které nám poskytl, se vrátil pro dopravní prostředek  a setkali jsme se u ,Rankota vihára, což je 54m vysoká dágoba, největší v Polonnaruwě a čtvrtá největší na Srí Lance.
Odtud jsme se vydali asi k tomu nejdůležitějšímu, co se zde nachází, a to je Gal vihára. Jedná se skupinu soch, které jsou všechny vytesány z jednoho žulového masivu. Jedná se o sochy sedícího, stojícího a ležícího Buddhy. Stojící Buddha má na výšku 7m a je považován za jedno z nejhezčích zpodobnění Buddhy. Ležící Buddha představuje moment, kdy dosáhl nirvány, tedy je již po smrti. U ležících soch lze toto poznat velice jednoduše a to tak, že vrchní noha, jak nohy leží na sobě, je lehce posunuta za nohu spodní. Je až neuvěřitelné, do jakých detailů je socha zpracována, jako například pod hlavou lehce stlačený polštář. 
Naneštěstí je nad sochami umístěna doslova odporná střecha, která tak brání jakémukoliv dobrému snímku. 
Nedaleko odtud je ještě jedna důležitá součást, kterou jsme nemohli minout a tak hurá do
 |
| Stone Book – kamenná kniha |
tuktuku.
Jedná se o takzvaný Polonnaruwský čtyřúhelník. Vešli jsme ze severovýchodní strany, kde první dochovaná památka je šestistupňová pyramida Satmahal prasada.
Hned vedle se nalézá Hatadage, což byl Chrám Buddhova zubu, který byl údajně postaven za
pouhých 60 dní. Před chrámem je tzv. Gal Pota ( Stone book, tedy Kamenná kniha ), která je zajímavá nejen tím, že se na tomto kamenném obelisku nachází nejdelší nápis vytesaný do kamene na Srí Lance, ale tato deska váží plných 25 tun a byla sem dopravena až ze 100 km vzdáleného Mihintale. Mám pocit, že i s dnešní technikou by to byl sakra problém.
Dominantou čtyřúhelníku je jistě Vatadag (Watadage) - kruhová stavba, uvnitř níž se nachází socha sedícího Buddhy. Před vstupem do chrámu můžete spatřit jeden z nejhezčích měsíčních kamenů na Polonnaruwě, na kterém jsou vytesány zvířata a další ornamenty. Co jistě přehlédnout nelze, je Svatyně Bodhysattvy, která je obehnána kamenným plotem.
Jelikož jsme se zdrželi déle než jsme čekali, oblast jsme si prohlíželi v podstatě sami ( i s naším průvodcem ), a všimli jsme si, že se již celkem setmělo. Oblast jsme opustili západním směrem, dírou v plotě, kde byl již připraven náš dvoutaktní povoz.
 |
| Watadage |
Poslední zastávkou byla dnes továrna, kde se vyrábí snad všechny možné i nemožné výrobky ze dřeva. Ve výběru jsou sochy slonů, od velikosti 1,5m z jednoho kusu dřeva až po slony, kteří mají ne víc než 2 cm, masky různých velikostí a barev, misky a jídelní náčiní a konče zahradním nábytkem s pohodlnými křesílky.
Protože bylo už fakt pozdě, frčeli jsme o100šest do ubytka. Ještě jsme se museli vyrovnat za tuktuk a domluvená cena 5000 LKR platila. Ještě jsme šoupli tuktukářovi bakšiš, že se nám věnoval a šlo se na kutě.
Druhý den ráno jsme po zaplacení noclehu vyrazili na moje přání směrem k moři. Nejbližším místem bylo Vandaloos Bay. Takovou cestu, jako na východ od Polonnaruwy, jaká je tady, asi nikde jinde na Srí Lance nenajdete. Silnice má rozměry standardní evropské silnice, dokonce s krajnicemi, až to svádí k vysoké rychlosti na hranici 90 km/hod. Faktem je, že naše Suzuki Maruti, se při devadesátce začalo silně klepat, volant se stával neudržitelným a ručička
 |
| Dimbulagala (Gunners Quoin) |
tachometru odmítala poslušnost. Konstruktéři tohoto vozu zřejmě nepočítali s tím, že tak kvalitní silnice, mohou takovýto vůz zcela zničit.
Po cestě jsme chtěli ještě navštívit poutní místo zvané Dimbulagala, nebo také Gunners Quoin. Jedná se o chrámový komplex v srdci Srí Lanky, který byl využíván nepřetržitě jako poustevna od roku 300 př.n.l. Komplex se nalézá ve výšce 2000 metrů nad zemí.
Protože nás trochu tlačil čas a na šplhání na další Sigiriji by nebyl čas, rozhodli jsme to jen pofotit  zespoda a pokračovalo se dál.
Cesta ubíhala tedy dost rychle a tak jsme byli za pár hodin u oceánu. Ještě zbývalo překonat most, který nesl označení, že je nebezpečné na něj vjíždět a byli jsme na místě. Nejprve jsme se domnívali, že jsme dorazili na Vandaloos Bay (nebo také Vandalous Bay), ale po návratu domů a použití Google mapy, jsme odhalili, že jsme se dostali ještě kousek dál a to na
 |
| Konečně oceán… |
Thennadi Bay. Dali jsme všichni koupání, včetně Martínka. Voda byla fakt jako kafe, musela mít alespoň 27°C. Potom následovala už jen celkem dlouhá a únavná cesta až do Kandy, při níž jsme se několikrát občerstvovali královskými kokosy (king coconut), který obsahuje snad litr kokosového mléka. Zdejší zajímavost jsou i zelené pomeranče, které k jídlu musí být vymačkány, doslazeny cukrem a šťáva rozředěna vodou. My to však nevěděli a s chutí jsme se do nich pustili. Něco tak kyselého a plného pecek, snad ještě ani jeden z nás nejedl.
Za zmínku stojí ještě jeden fakt, že náš povoz začal na každé zastávce znovu vypovídat poslušnost, jako už tomu bylo v Peradeniya, zase odmítal nastartovat. A jestliže jsou na Srí Lance bílí lidé za exoty, pak nemůže být větší exot, než bílej, který tlačí auto Brzy si tak naše vozidlo vysloužilo jiné jméno, a to Suzuki Seruti .
Po všech peripetiích jsme ale zdárně dorazili k domovu.
Odlet
Po pár dnech relaxace se nachýlil čas našeho odjezdu a konec dovolené.
Protože nás ten den odjíždělo 7, vyplatilo se vzít „strejdu“ s vanem pro 11 a jentaktak jsme se tam s bagáží vešli. V autě jsme nezapínali klimatizaci kvůli dětem, a tak ta cesta ve vedru ubíhala celkem neúnosně. Těšíme se na letiště. Cestou jsme ještě dali jídlo v Ambepussa
 |
| Cestou od moře si dáváme King Coconut |
avanhala, což byl hotel s příjemnou restaurací.
Konečně jsme dorazili na letiště, které velmi silně připomíná militarizovanou zónu. Dovnitř se dostanete jen přes několik kontrol.
Nakonec jsme se ale dočkali našeho letu a šlo se k odbavení. Let probíhal hladce, ještě jsme dali malou zastávku na Maledivách v hlavním městě Malé a hurá do Dubaje.
V Dubaji jsme měli na přestup celkem 6,5 hodiny, což byla dost otrava, protože ty shopy, ačkoliv je letiště rozlehlé, máte proběhlé nejdéle tak za hodinu. Naštěstí Emirates poskatují při tak dlouhém čekání svým pasažérům snídani (oběd) zdarma, formou švédských stolů, takže to bylo příjemné zpestření.
Přílet do Prahy byl nakonec v pohodě, pilot se trefil na tu silnici uprostřed pole, co víc nám mohlo chybět. Snad jen kdyby bylo trochu tepleji, protože když v letadle oznamoval, že jsou v Praze “příjemné” +4°C, setkalo se to celkem se smíchem.
Mapu nasi cesty najdete TADY
 |
Zleva: Jan, Sarojini (Grandma), Martin, Gabika, Nun, Miyuri Aunty,
Michal, Sunanda (Sudu mami), Radika, Sarath, Shanthi, Dilosha, Sara, Sofie |
|
|
|  | Publikoval: Hexaghon |  |
| |
 |
|  | | Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 1
| |  |  |  |
|
